Mikroregion Pojizeří

Studánka Roubenka

Studánka Roubenka, autor: Romana Prošková

Český ráj

Mezi romantickým údolím Plakánek a obcí Střehom narazíte na studánku Roubenka, kterou ve svých básních připomíná Fráňa Šrámek. A věnuje se jí rovněž kniha Pověsti z Českého ráje od Jaroslavy Velartové.

Mladý pán z Kosti se jednou večer vracel domů z lovu bez kořisti. Jel zvolna, rozmrzelý neúspěchem, když vtom zahlédl stádo laní a mezi nimi krásnou zlatovlasou dívku v bílé říze. Mladík zůstal nejprve v ohromení stát, ale brzy se vzpamatoval a okamžitě si usmyslil, že dívku získá. Popojel tedy blíž a začal na ni mluvit. Ta ale neodpovídala, jen na něj hleděla smutnýma očima. Sesedl z koně a okouzlený krásou neznámé přistupoval stále blíž, ale dívka před ním mlčky ustupovala. Mladík, nevěda si rady, ji tedy prudce uchopil za šaty, až se jeho prudkého pohybu laně ulekly a rozprchly se. Také vyděšená dívka se mladíkovi vytrhla a utíkala pryč. Doběhla k nedaleké studánce a v mžiku v ní zmizela. Marně pátral mladý pán pohledem ve studánce, kterou právě osvítil měsíc. Vytáhl tedy meč a prozkoumával jím dno. Ale kam bodl, tam se provalil proud. Znovu se rozpřáhl, bodl a z rány ve dně vytryskla pramenem jasná krev, rozprostřela se kruhem po hladině a zmizela v okraji studánky. Neznámá síla mu vytrhla meč a vtáhla jej do poslední rány. A tu se z hlubin studánky ozval bolestný vzdech. Mladík se ulekl, a nešťastný výčitkami svědomí, že dívku zahubil, vrátil se domů.

Na setkání s neznámou dívkou ale nemohl stále zapomenout. Často se do těch míst vracel, navštěvoval studánku a doufal, že přece jen přijde záhadné příhodě na kloub. Ale marně. Pouze voda ve studánce stále bublala, jako by se vařila. Po dívce ale neobjevil nejmenší stopu. Na památku nešťastného setkání přikázal alespoň studánku dokola obroubit tesanými kameny. Ze zoufalství nad ztrátou krásné zlatovlásky potom odešel z hradu a nikdo ho již nespatřil. Prý odešel do cizích zemí, kde vstoupil do vojenské služby a v jedné bitvě tam statečně zahynul.

Fráňa Šrámek - Roubenka


Roubenka, čí to oblé jméno je,
to tam u nás doma v Plakánku,
přespanilou máme studánku,
Roubenka se jmenuje.

Tam k ní musíš časně zrána
a tiše, tiše jako duch.
Ta děvečka má, pane, sluch
a docela to nemá ráda,
hned jí čelem táhnou stíny,
když se hrneš, hrneš,hrneš
jako medvěd na maliny.

A jak říkám: časně zrána,
to ti nejspíš neukáže záda,
a když to umíš, je s ní řeč,
žádný dlouhý nos a žádné heč,
je ptát se nesmíš, tu se namračí
a klinká svoje: Hádej, hadači -
a víc by nedostal z ní pánbůh sám.

A co ti ještě bájit mám?
Slunečné si vyber letní ráno,
je líp si přivstat, nevídáno,
a prst! i les teď zdvihl k ústům prst,
je perel kolem nastříkáno
do blatouchů a přesliček,
jak kropenkou by je chrst:

Sem pod les v podběl usedla si
a září, září,snad má svátek.
Rusalčí si v slunci suší vlasy,
sukénku pak podkasá si,
koupá dvé svých holoubátek.
Slast té krásy tryská do žil,
proto i ten písek ožil,
tančí u dna skočnou.

Co jsem se tam, lidi, nastál!
Z lesní louky houkal chřástal,
abych šel dál od krámu,
že tu krásu křehotinku
okouněním polámu.

Nepolámu, já už vím,
jak zacházet s tajemstvím.

Fotogalerie

Studánka Roubenka, autor: Romana Prošková

Studánka Roubenka